Jak jsem se zamilovala, vzala si pana faráře a stala se tak obrazem Božím

     Aby nedošlo k nedorozumění, hned na úvod musím uvést, že moje zamilovanost nesouvisí s žádným knězem, nýbrž s městem - Olomoucí. Stalo se to 23. listopadu 2013, kdy se právě na onom zmíněném místě konal Den otevřených dveří Olomoucké arcidiecéze. Této akce jsem se zúčastnila jako pořadatel. Byla to moje pořadatelská premiéra.

     Brzy ráno, po zaškolováním zkrácené noci a před příjezdem účastníků ze všech koutů naší arcidiecéze jsme oblékli slušivé svítivé vesty s nápisem Pořadatel, vyfasovali oranžové praporky a nasadili vytrvalý úsměv s cílem předat ho všem zúčastněným. Takto vyzbrojeni jsme se vrhli do pomalu se zaplňujících ulic.

     Do 10 h, kdy začínala slavnostní mše sv., se nám podařilo vměstnat všechny lidi do katedrály. Po té, co jsme splnili zdánlivě nesplnitelný úkol - vytvořit průchozí uličku středem lodi katedrály, jsme dostali úkol ještě nesplnitelnější - spočítat všechny účastníky. Pro některé z nás (mám na mysli pořadatele menší než 190cm) to byl opravdu oříšek, ale jako správní pořadatelé jsme se s tím dokázali vypořádat. Přesto, že katedrálu moc dobře neznám, našla jsem schody vedoucí na kúr. Seshora se nám naskytl nádherný pohled na plně zaplněnou chrámovou loď. Odtud se počítalo o něco lépe. 

     A už se dostáváme k onomu osudnému okamžiku, proč to vlastně píšu. V silné převaze pořadatelek nad pořadateli jsme se sešli venku a dozvěděli se další instrukce. Jenda Váňa nám oznámil: „Teď si každá vezmete jednoho pana faráře,“ a (nevnímaje námitky pánské menšiny) pokračoval, „uděláte mu cestu a zdviženým oranžovým praporkem dáte přítomným znamení, kde se podává přijímání.“ Rozdělili jsme si místa a vyčkávali na kněze. „Můj“ pan farář byl možná trošku omámen davem a tak jsme se nedostali na určené místo. Přes všechen vzniklý zmatek jsem se postavila vedle něj a vztyčila praporek. V tu chvíli jsem na vlastní kůži zažila „100% křesťanství“. Ono se běžně říká, že život křesťana by měl ukazovat ostatním Krista, ale tady to bylo tak nějak ještě opravdovější. Díky mně lidé viděli Ježíše! Díky tomu, že jsem tam stála, viděli lidé, kde je Ježíš. Byla jsem hrdá na svůj důležitý úkol. Přála bych to zažít všem věřícím. Díky nám by měli hledající spatřit Ježíše. A to je pro mě výzva, od teď ještě silnější.

     Další část dne, po posilnění se bagetou, jsem strávila u VOŠ Caritas na náměstí Republiky. Radila jsem bloudícím a pomáhala zbloudilým. Mnozí se ptali, jestli mi není zima, ale jak může být zima někomu, koho hřeje všudypřítomná dobrá nálada (a horký čaj)?

     Celý den byl požehnaný, akorát jsem nestihla závěrečné požehnání. Za to jsem se mohla rozloučit úplně se všemi účastníky, kteří se ke svým autobusům přemísťovali po Dómské ulici. Doufám, že dali na mé rady, použili k přesunu chodníky (které jsou zaručeně bezpečnější, než jít uprostřed silnice), šťastně dorazili domů a já tak nenamáhala své hlasivky zbytečně.

     Tímto bych chtěla poděkovat těm, kteří ve mně vložili důvěru a svěřili mi úkoly všeho druhu, omluvit se všem, o které jsem v katedrále zakopla, a taky povzbudit ty, kteří by někdy chtěli zažít nezapomenutelné chvíle v roli pořadatele.

(Psáno narychlo, ještě než stihnu vychladnout)