Na arcidiecézní setkání s policejní eskortou

     Někdo šel na arcidiecézní setkání mládeže pěšky, jiný jel vlakem či autobusem,  našli se i takoví, co využili auto. Ke každému z těchto dopravních prostředků bylo zapotřebí zajistit spolucestující a nastudovat mapu města Prostějov. A nebo se prostě aspoň podívat, kam že to vlastně jedeme. První úkol se mi povedl skvěle, 4 lidi z arciSCHOLY souhlasili, že pojedou se mnou. Ovšem druhý úkol jsem podcenila... Ale nepředbíhejme událostem.

     Den před samotným setkáním jsme do auta naložili klarinet, housle, bicí soupravu a spoustu dalších důležitých věcí, jako jsou spacáky, karimatky a batohy s osobními věcmi. Hned po té se nás 5 nalodilo a vyrazili jsme. Přes celý Zlín před námi jelo policejní auto. To mě motivovalo k tomu, abych vyprávěla ostatním, jak mě před 2 dny zastavili. Kája, bubeník arciSCHOLY, se smál, že na ně mám v posední době štěstí. Cesta ubíhala rychle, těšili jsme se na setkání, na nějž jsme se už od podzimu pilně připravovali. Kousek za Hulínem jsme míjeli dnes již druhou policejní hlídku. Naštěstí nás nezastavili, protože kdyby to udělali, museli bychom hledat doklady, které byly uloženy v batohu na spodu kufru. Tentokrát mě už Kája začal podezřívat, jestli něco třeba nepašuju, že nás stále pronásledují.

     Věděli jsme, že po příjezdu do Prostějova musíme najít kostel. Ten jsme si vyhlídli, ale nevěděli, jak se k němu dostat. Když už byla kostelní věž téměř na dosah, objevila se menší překážka v podobě pěší zóny. "Jeď tam, kdyžtak řeknem, že to máme domluvené a jenom vyložíme bubny," radila mi Verča s Maruškou, "stejně je tam hodně aut, ztratíme se mezi nimi," přidala se Marťa. Nevím, na kolik se dá naše velké (sedmimístné) zlaté auto schovat mezi ostatníma, ale budiž. Kroužili jsme po náměstí, míjeli chodce i cyklisty a hledali odbočku k našemu cíli. Místo toho jsme potkali sestřičky z řeholní schóly, které už vzdaly bloudění autem a vydaly se i s nástroji pěšky. Při druhé okružní jízdě jsme zpozorovali přijíždějící policejní auto. "Tak tam teda určitě nejedu," chtěla jsem se otočit a jet jinam. "Ale jeď, zeptáme se jich na cestu!" Viděla jsem, že je zbytečné protestovat proti většinovému rozhodnutí posádky. V příští chvíli Kája opravdu vystoupil a šel se zeptat kudy dál. Těžko říct, jak se mu to povedlo, nicméně zanedlouho se vrátil s potutelným úsměvem. "Pojedem za nima, ukážou nám cestu." Ještě než v našem autě utichl hurónský smích, policejní auto nás předjelo. Poslušně jsme jej následovali. Někteří lidé, které jsme na tomto náměstí míjeli potřetí, se nestačili divit. Páni policajti nám dle svého hesla pomohli, a zachránili tak mnohé nevinné obyvatele Prostějova. Ani nevím jak, najednou jsme se ocitli na parkovišti přímo před budovou, kterou jsme hledali. Sotva jsme poděkovali, seběhla se půlka arciSCHOLY, aby nám pomohla vynosit všechny věci do zkušebny. Jediné, co nás do teď mrzí je, že nikdo z nás nesebral dostatek odvahy na to, aby se policistů zeptal "a nemohli byste při tom ještě blikat a houkat?"